Mám za sebou šílený víkend. Začalo to v pátek v půl šestý večer, když jsme s kamarádem vzali Báru a Elinku na procházku na Vyšehrad. Byla už tma, okolo jen pár lidí a tak jsem si řekla, že Elinku pustím z vodítka, ať se trošku proběhne. Fatální chyba. Lítala kolem mě, skotačila, byla jako rozdováděné dítě. Já si prohlížela osvětlenou Prahu a přemýšlela, do které místní kavárny zajdeme. Idylka ale brzy končí. Když jsme se ocitli v pravém rohu hradeb, stalo se něco, co jsem doteď vůbec nepobrala. Eli, hopsající přede mnou, se z ničeho nic rozeběhla a vyskočila na kamennou zídku, která hradby tvoří. V ten moment bylo nám všem jasný, že je zle. Přestala jsem dýchat. Elinka zavrávorala. Úplně paralyzovaná sleduju, jak se snaží odvrátit neodvratitelné. Převáží se a přepadá dolů. Tři vteřiny naprosté hrůzy. Pořád ten pohled před sebou vidím a pořád se mi z něj zvedá žaludek.

V první chvíli jsem neměla odvahu podívat se dolů, hrozně jsem si přála, ať je za tou zídkou ještě jedna zídka a na ní ať Eli sedí. Bohužel, když jsem se přes ní naklonila, polila mě hrůza, dívala jsem se dolů na 25ti metrový sráz. Na jeho dně ležela Elinka. Nehýbala se ani nevydávala žádný zvuk. Myslela jsem, že omdlím. Za každou cenu jsem se k ní potřebovala dostat. Hned. Jenže tohle místo je kompletně obehnaný skálou. Dolu nevede žádná cesta. Zoufale jsem se podívala na kamaráda. Ten naštěstí zachoval chladnou hlavu a začal věc řešit. Okamžitě zavolal hasiče a popsal jim situaci i místo, kde jsme. Ti hned nabídli i příjezd veterinární záchranky. Bez váhání jsem souhlasila. Hasiči na místo dorazili za chvilinku. Nejdříve se k Eli zkusili dostat zespodu, ale to bylo kvůli velké výšce, kde ležela, prakticky vyloučené. Museli jsme tedy zpátky na hradby.

I když byla celá akce neuvěřitelně rychlá, stejně jsem měla pocit, že už jsme na místě několik hodin. Každou minutu mi bylo hůř a odporné myšlenky na to, co se za chvíli dozvím se stupňovaly. Konečně se jeden z hasičů přivázal na lano a pro Eli se spustil. Když najednou rána a zábradlí, za které se jistil, se vytrhlo ze země. Jen rychlý zásah jeho kolegů zabránil dalšímu pádu.

Zhruba 20 minut od našeho prvního telefonátu se k Elince dostává pomoc. Hasič u ní klečí a balí ji do připraveného vaku. Byla jsem šílená strachy, co uvidím, až ji vytáhne. Trvalo to několik minut, ale já měla pocit, že tam stojím týden. Když byla konečně nahoře, pocítila jsem první úlevu. Žije! Nevydává žádné zvuky, jen vyděšeně kouká.

V tenhle moment, díky perfektní kooperaci hasičů se záchrankou, už byli na místě i veterináři. Elinku zafixovali, kvůli možnému poranění páteře, dali jí injekci proti šoku a bolesti. Nasadili kapačku a později ji uspali, aby byla co nejvíc v klidu. Odnesli ji do sanitky. Tam mi pan doktor řekl, že zatím není schopný určit jaká zranění utrpěla. Může mít poraněnou páteř, vnitřní zranění i poranění hlavy. To vypadalo v jednu chvíli hodně reálně, když se Eli začala třást a naříkat z narkózy. Dostala tedy další injekci a doktor ji napojil na dýchací přístroj. Pak už ji upevnil v autě, já nasedla vedle ní a vyjeli jsme směr Vet centrum ve Stodůlkách. První sanitka jela jako předvoj, ve druhé doktor, Elinka a já. Trvalo chvilku, než mi došlo, že to hlasité houkání kolem, je z našeho auta. Dostala jsem úkol kontrolovat, jestli jí tluče srdíčko. Celou dobu mám ruku na jejím hrudníčku a modlím se. Na veterinu jsme dorazili za pár minut. Tam už čekal připravený tým doktorů s nosítky na kolečkách a Elinku odváží do ordinace. Všechno je perfektně připraveno, jednotlivé týmy na sebe navazují, jak dokonale sladěné organismy. První přišel na řadu rentgen a kontrola hlavy. Na recepci vyplním základní informace, popisuju, co se stalo a dozvídám se, že je to už několikátý podobný případ, který se na Vyšehradě stal. Nevěřícně koukám.

Netrvá dlouho a volají mě do ordinace. Přicházejí první dobré zprávy. Páteř je v pořádku a nejsou porušené žádné vnitřní orgány. Problém je roztříštěná levá stehenní kost. Další potup je následující: Eli zůstane do druhého dne na pozorování, je potřeba vyloučit krvácení do mozku a stabilizovat ji. Pokud přežije noc bez komplikací, začneme řešit nápravu nohy.
Druhý den brzo ráno volám sestřičce. Dostávám pozitivní informace, že Elinka se přes noc zlepšila, žádná krize nepřišla, dokonce se šla sama vyčůrat. Tedy pomalu odskákala ven po třech nožičkách. Teď čekáme na vyšetření ortopedem. Po obědě konečně zavolá a oznamuje mi, že kolem zlomeniny je hodně nateklá tkáň a že musíme operaci nohy o den posunout, aby při ní zbytečně nekrvácela. Druhým dechem však dodává něco, co mě naprosto odzbrojí: „Musím vám říct, že jsme tady nic podobnýho ještě nezažili. Nikdo to nechápe, že po takovém pádu nemá kromě zlomené nožičky ani škrábnutí. Musím vám říct, že tohle je čirý zázrak“. Brečím. Úlevou, dojetím, vděčností.

V neděli ráno dostávám informaci, že Elinka je připravená na operaci, na sál půjde v půl dvanácté dopoledne. Operace má trvat dvě hodiny. Další nekonečné čekání. Konečně zvoní telefon. Dozvídám se, že i přes velké komplikace jako silné krvácení a problém s umístěním hřebů do rozdrcené kosti, se operace povedla a můžeme si pro Elinku večer přijet. Opět slyším několikrát po sobě slovo zázrak. V neděli večer si odvážíme našeho hrdinu domů. Je na ni vidět, jak moc je vděčná, že je na živu a znovu s námi.

Teď nás čeká měsíční rekonvalescence, kdy je potřeba držet Eli v naprostém klidu. Nebude to lehké, ale zvládneme to. Teď už zvládneme všechno. Pokud si se zafixovanou nohou, ve které má plošinku a 3 hřeby, během příštích 4 týdnů nic neprovede, nebude mít s největší pravděpodobností žádné trvalé následky. Chci vám jen říct, že zázraky se dějí a kde je vůle, je i cesta.

Děkuju pražským hasičům HZS Praha, děkuju Záchranné službě veterinární Pet-Medic Praha a děkuju VETCENTRUMu ve Stodůlkách, za to, v jaké dokonalé symbióze fungovali, za jejich profesionalitu, rychlost, ochotu i srdečnost. A děkuju tomu nahoře, že dal Elince ještě jednu šanci. Slibuju, že příště už to já ani ona neposereme.